lide-gejsa-japonsko.JPG
lide-imaanka-afrika.JPG
lide-Wodaab-bororo.JPG
lide-indian-kalapo-brazilie.JPG
lide-svedka.JPG


MULTIKULTURNÍ   VÝCHOVA
motivační příběhy


Motivační texty k multikulturní výchově vznikly jako příloha mé diplomové práce.

Jedná se o příběhy přátelství a prvních lásek mezi mladými lidmi z různých kulturních prostředí. Na pozadí relativně atraktivních událostí, zajímavých dějů mezi mladými hrdiny, vrstevníky žáků, kterým jsou texty určeny, vystupují popisy zvyků, pravidel a zásad různých kulturních, etnických i náboženských společenství, se kterými se mladí lidé musí vyrovnat.

Všechny příběhy vznikly na základě mých osobních zkušeností, prožitků či na základě rozhovorů s mladými lidmi z různého kulturního prostředí, a to jak osobně, tak i „po internetu“. Všechny náměty jsem literárně zpracovala do ucelených příběhů.

V závěru každého textu je stručná informace psaná kurzívou, která dokresluje příběh, nabízí více faktických informací.

Všechny příběhy, byť fiktivní, se odehrávají ve skutečných reáliích. Soustředila jsem se pečlivě na to, abych žákům poskytla nenásilně co nejvíce informací o dané kultuře, společnosti a lidech v ní žijících. Žáci se například dozví podrobnosti o etnických sporech mezi afroameričany a hispánci v Miami, o životě Inuitů, o vztahu dívky romského původu a chlapce z majoritní společnosti, o životě v Africe, o přátelství mezi židovskou dívkou a muslimským chlapcem atd...

Texty jsem nabídla k vydání a do svého edičního plánu je přijalo Vydavatelství Akcent. V průběhu roku 2009 budou vydány jako samostatná kniha s názvem: „Všechny lásky světa“ v kategorii „literatura pro děti a mládež“.
Z toho důvodu, že i já mám zájem na tom,a by se kniha prodala, nabízím jen několik textů. Pokud se Vám budou líbit, knihu můžete zakoupit v každém knihkupectví, nebo objednat přímo u vydavatele na této adrese: http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php


kniha
Dokážete si představit, jaké je prožívání lásky třeba u Inuitů, u lidí židovského či muslimského vyznání, u Afroameričanů, u Pigmejů či Austrálců? Jak prožívají své lásky etnické menšiny, lidé, kteří jsou v místě svého bydliště přistěhovalci? Něco bude stejné a něco určitě odlišné. Zejména vnější vlivy na lásku. Někde je možno se líbat veřejně, jinde ani pomyslet na doteky před svatbou a při pohledu z očí do očí na ulici by vás už chtěli kamenovat. Někde se mladí lidé rozhodují pro sebe na základě sympatií, jinde za ně rozhodují rodiče. Kde byste chtěli žít? Nabízím příběhy lásek mladých lidí z celého světa, zkuste je prožít s nimi...



kontakt na vydavatele:
Knihy můžete objednat na adrese:   Akcent, Drahomír Rybníček
  Bedřicha Václavka 20
  674 01 Třebíč
nebo telefonicky na čísle 568 844 553,
popřípadě faxem na čísle 568 842 815,
či e-mailem na adrese akcent@vydavatelstviakcent.cz.
Od února 2008 účtujeme k zásilkám poštovné,
na objednané zboží poskytujeme slevu 25%.


.
Nabízím pár textů a ilustrační obrázky (nakreslila Barbora Dlapová, Vsetín, 2008)
(seznam textů obsažených v knize a stručný popis)

*Romeo a Jůlie z Miami
Příběh mladého afriameričnana hispánky na pozadí prezidentských voleb v USA, rasový boj obou skupin v Miami.

* Tajemná láska
Příběh lásky mladé Inuitky na pozadí severských legend a tajemství, která zažívají pouze lidé, kteří s přírodou stále žijí v souladu.

*Zrazená láska
Příběh lásky mladé Izraelky (židovky) a muslimského chlapce na pozadí konfliktů v pásmu Gazy

*Jiná láska
Romská dívka a chlapec z majoritní české společnosti. Má jejich vztah naději?

*Vynucený sňatek
Příběh dívky muslimského náboženství, ale žijící dlouhodobě s rodiči v Berlíně. Otec se jí rozhodne "zachránit" před marastem světa a přinutí ji k nechtěnému sňatku v zemi svého původu, v Afghánistánu. Myslíte, že cosi takového dnes není možné? Je,  děje se to každý rok o prázdninách mnoha dívkám z Německa.

*Láska žhavé Afriky
Příběh novodobého čarodějnictví a lásky, která snad vše překoná...

*V cizím tělě
Jak se žije v Africe, je to romantika, safari, fascinující příroda, nebo každodenní boj o život?

*Pošlapaná láska
Mají bohaté dětičky movitých francouzských  podnikatelů nárok ponižovat dívky marockých  přistěhovalců, kteří jim slouží?

*Indiánská láska
Indián z rezervace a bílá Kanaďanka. Je to rovný vztah? Jaké má šance?


Nunpapi
Jiná láska
Afrika

Maročanka
Nanooki

Jeden z motivačních textů na ukázku:
Motivační text : Zrazená láska


Ráchel seděla před blikající obrazovkou televize a v jedné jediné chviličce, ve zlomku času, kdy zahlédla jeho tvář na obrazovce, si uvědomila, že její život už nikdy nebude takový, jaký si vysnila, jakých chtěla, po jakém toužila.
Ne, neměla pochybnosti, ten mladý muž, skoro ještě dítě, který se na ni i ostatní diváky usmíval asi deset vteřin z televizní obrazovky, byl její přítel Ijmed.
Ijmed, láska, přátelství, pocit bezpečí... to vše pro ni představoval. A teď? Co si počne? Vždyť jí slíbil, že si pro ni přijde!


Vzpomíná si, jak fotografie vznikla, byli spolu, to ona ho fotografovala, možná i proto se tak šťastně a důvěřivě usmíval. Měli tehdy na sobě oba evropské oblečení, na její prosby odložil muslimskou halenu i pánskou kostkovanou pokrývku hlavy. Chtěla ho vzít na místa blízká jejímu srdci a nedovedla si představit, jak by lidé okolo reagovali na muslima. Nepřemlouvala ho, aby se vzdal svého přesvědčení, aby se ponížil, prostě jen nechtěla, aby jim cokoliv zkazilo hezký den. On tehdy docela ochotně souhlasil. Měl takovou radost v očích...


Ráchel, jak je možné, že my dva můžeme být spolu a nehádáme se, neděláme si naschvály a občas si i rozumíme?“ mrkl na ni šelmovsky a lehce ji polechtal na tváři.
Vrátila mu úsměv, vesele si usrkla vody z plastové lahve a s radostným nádechem nasála vlahý vzduch, pak se rozhlédla. „Je tu krásně, že?“ prohodila. Pak mu pohlédla do očí. Sama měla ty své ještě rozšířené krásou krajiny, kterou musela přehlédnout. „Já tomu nerozumím. Proč se hádat, o co? Proč nemůžeme žít společně v míru, pracovat, bavit se, a v patřičný čas se prostě rozejít do svých modliteben?“
Povzdechl.
Něžně ho objala kolem ramen s očima stále upřenýma za obzor. Napřed se trošku stáhl, ale pak se k ní o to více přitiskl. Nebyl z domova zvyklý na doteky. Od svých dvanácti let žil jen mezi muži, matku a mladší sourozence občas navštěvoval v ženské části jejich domu, ale jinak trávil čas i modlitby s otcem a starším bratrem. Ani jeden z nich ho nikdy neobjal, nezmáčkl, neujistil, že jsou tady, aby ho milovali.
Ijmedovi láska hodně chyběla. Matka, ta ji uměla dávat a on strašně litoval, ze dnes se ho nesmí ani dotknout. Už kolikrát se mu stalo, že zoufale toužil vyskočit, přitisknout se k ní a prosit o pevné objetí. Věděl ale, že je to nepatřičné a matku by to určitě zaskočilo. Možná by si i stěžovala otci a ten by ho určitě potrestal. Muž přece musí být silný a on už je muž...
S Ráchel neexistovala žádná pravidla. Ona není muslimka, ona žije jinak. Volněji, svobodněji. Moc jí záviděl.


Něžně jí přetřel tváří růžové líčko. Lehce vydechla.
Pamatuješ, jak jsme běhali jako děti kolem té zdi?“ nadhodil.
Přikývla. „Měla nás oddělit, ale my jsme ji považovali za dobré místo ke hrám. Bylo to fajn. Byla plná skrýší, někde ji podhrabávali psi, jinde si k ní lidé přistavili chýše, tak jsme si taky udělali malý bunkr...“
Zhluboka vydechl: “Tam jsem tě poprvé políbil,“ zašeptal.
Lehce ho šťouchla do ramene, „hrdino, ty žes mě políbil?“ vypískla a rozběhla se směrem k lesíku, „to já tě políbila, ty by ses k tomu nikdy neodhodlal, ty jsi takový malý ťulík, svatoušek, můj milovaný ňouma!“ vyrážela ze sebe a prchala po kamenité pláži tempem, které jasně naznačovalo, že chce být dostižena, a to co nejdříve.
Byli tu sami. Voňavý les ševelil, vlnky říčního příboje něžně olizovaly kamínky na pláži, písčité ostrůvky mezi kamením sváděly k zastavení, posezení, odpočinku. Malé kaluže pomalu mizející vody naznačovaly, že nedávno byla voda pánem i kus dál na pláži.
I kdyby tu bylo tisíc dalších lidí, kdyby tu byla hlava na hlavě, oni by byli sami. Ráchal, Ijmed a jejich láska.


Tak poběž lenochu,“ volala ho. Poskakovala jak hříbátko, máchala rukama, vyskakovala nahoru, jako by chtěla chytit ptáky kroužící nad lesem.


Zasnil se. Je krásná. Je milá, je něžná... i když je židovka.
Lekl se.
Na co to myslí? Už je jako otec. Ona je prostě jeho Ráchel. A on ji miluje. Prudce se rozběhl za ní. Musí ji dohonit, jen aby se mu někam neztratila, jen aby nezmizela... Allahu, jak by byl jeho život bez ní prázdný!
Žaludek se mu sevřel, až se musel na chvíli zastavit. V hrdle ho pálilo a do očí mu vlétly slzy. Možná to byly kapky vody z peřeje, muslimský muž přece nikdy nepláče!
Zase se rozběhl, tentokrát prudce a vášnivě, cítil se jako nevybuchlá sopka. Musí běžet. Daleko, daleko, k ní. Aby už byli spolu, aby ji držel za ruku, aby ji stiskl v náručí, pevně ji objal, omotal rukama jako chobotnice, pak najde její rty a políbí jí. Byl si jistý, že Ráchel bude vonět nějakým bonbónem, asi mentolem. Moc se na její rty těšil.
Ráchel zatím vběhla za malou skalku. Smála se, škádlila ho, povzbuzovala, ale prudký běh po břehu se jí zalíbil. Cítila se volná a svobodná. Už si nebyla jistá, jestli chce běžet pomalu, aby ji rychle dohnal, jen ať si Ijmed mákne, ať přidá, ať dokáže, že si ji zaslouží, že je jí hoden.
Udýchaně se opřela o malé rozeklané skalisko. Zvrátila hlavu k obloze. Kousek od ní dorážely vlny na ostré hroty skalek a posílaly spršky vody na břeh. Nastavila jim tvář, otevřela ústa a přivřela víčka.
Přitiskl se k ní zprudka, až lehce vykřikla. Záda si podrápala o ostré hranky kamene. Bleskově ji umlčel polibkem a prudce ji otočil tak, že sám se opřel o skálu a ji strhl na sebe. Ústa neodtáhl.
Údivem rozšířila oči. Věděla, měla by je mít zavřené, prý se to tak při polibku dělá, ale ona nemohla, byla tak naplněná úžasem. Tolik vášně, tolik prudkosti...je to vůbec její Ijmed? To už ani zdaleka nebyl vlažný dotek rtů na rty, ke kterému ho ona sama vybídla před několika měsíci. To byl vášnivý milostný polibek, to byla výzva.
Kolena se pod ní podlomila, ale on ji udržel.
Cítila jeho pevné svaly na břiše i na hrudi, teplo silného těla, vnímala pocity bezpečí a jistoty, které jí nabízel. V tu chvíli mu úplně věřila, v tu chvíli věděla, že oni dva překonají veškeré překážky.


Miluji tě,“ zašeptala.
Miluji tě,“ opakoval a tvář si ukryl za její rameno. Držel ji pevně, jako by se bál, že mu zmizí, že ji vítr odfoukne.
Počkám na tebe,“ zašeptala zase a kdoví proč, po tváři ji stékaly drobné kapky. Byla to voda? Byly to slzy?
Já přijdu, určitě!“ vyhrkl.


Chvíle byla najednou příliš vážná. „Opravdu přijdeš?“ zašeptala a něžně se od něj odpoutala. Vzala ho za ruku a s očima sklopenýma, jako by najednou hledala oblázky pod nohama, se vydala po okraji řeky.
Šel za ní poslušně, s rukou nataženou, jakoby se trošku zdráhal opustit teplou náruč. Dotek ruky mu nestačil, byl málo soukromý.
Tví rodiče mě nikdy nepřijmou,“ vzdychla.
A tvoji mě?“ opáčil.
Zasmála se a poskočila. Malá jiskérka naděje zasvítila. „Mým rodičům je jedno jakého jsi vyznání, oni to neřeší. Jsou jako já, vždyť je znáš. Hlavně že jsi dobrý člověk, jen to se cení,“ zašeptala a pokusila se mu podívat do očí.
V tu chvíli zase on zabloudil k nohám a rozpačitě několikrát kopl do tmavého lesklého kamínku. „Podívej, ten je úplně jiný než ostatní!“ vyhrkl. „Jak mu asi je mezi nimi, samými bílými?“ zašeptal a ona cítila, že ji chce naznačit něco víc, že vlastně nemluví o kamínku.
Tak si ho vezmeme, aby mu tu nebylo smutno!“ vyhrkla s nucenou veselostí a sebrala mu kamínek prudce z ruky. Hodila si ho do kapsičky riflí a znovu se rozběhla.
Musela ho několikrát vybídnout, aby se rozběhl za ní.
Když se znovu zastavili, vypadal, jako by se k něčemu rozhodl. „Budeme asi spolu žít v Izraeli, že?“
Udiveně se na něj otočila. „Na to jsem ještě nemyslela, ale asi to bude nejlepší. Omlouvám se, ale vaše pravidla přijmout nemohu, chápeš? Mohla bych nosit abáju i šátek, mohla bych se modlit k Alláhovi, protože si myslím, že je jedno, jaké dáme Bohu jméno, ale nemohla bych dovolit, aby mi někdo vzal ve dvanácti letech děti, nemohla bych žít odděleně od svého muže, nemohla bych snášet vedle sebe další tvou manželku...“ zvedala hlas do výšek až nakonec pištěla jako siréna. Pak se její hlas změnil v hlasitý násilný smích.
Vystrašeně se na ni díval. Ona teď pohaněla jeho styl života, možná se mu i vysmívala. Má se urazit? Byl plný rozporů. Zlobil se na ni, chtěl ji ranit, chtěl ji potrestat, ale na druhou stranu jen vyslovila to, s čím má i on problémy.
A víš co?“ vzala ho opatrně za ruku, „my se prostě odstěhujeme někam pryč, do světa, kde lidé mají jinou víru, kde na ní tolik nezáleží, kde nejsou náboženské konflikty!“
A kam?“ opáčil. Nevěřil, že taková země existuje.
Já to zjistím,“ přikývla docela vážně. „To bude spravedlivé,“ přitakala ještě. „Budeme tam v cizím světě já i ty a proto budeme víc spolu.“
Vypadalo to jako dobrý plán.




Ijmede, prý se scházíš s Izraelkou,“ zašeptala matka, když mu nesla talíř s jídlem. Nepodívala se na něj. Ze šátku jí oči sice vykukovaly, ale ty teď hleděly do země na znamení úcty ženy k muži.
Usmál se při vzpomínce na procházku po březích řeky. Přikývl. „Ano, s Ráchel,“ přisvědčil.
V místnosti byli jen oni dva. „Milujeme se,“ dodal ještě tichounce a s plným citem.
Matka sebou trhla, jako by ji někdo štípl. „Otec to nedovolí,“ zašeptala naléhavě. „Dej pozor. On to nedovolí.“
Otřásl se. Z matčina prosebného tichého hlasu vycítil velkou, velkou hrozbu. „Co by mohl udělat?“
Cokoliv,“ opáčila plaše.
Byla to tichá, tichounká slova, ale šlehla jako bič. A on jim uvěřil. Cokoliv, cokoliv... otec je bohatý, je pravověrný muslim, je zuřivým bojovníkem džihádu. Otec má moc, má sílu, má prostředky.
On zná Ráchel,“ dodala matka a znělo to jako ortel smrti. Pak se tiše, jako stín v černé abáji, vytratila z pokoje. Nedotkla se ho, nepohladila ho, přestože v pokoji nikdo jiný nebyl. Cítil se ošizený, okradený, zrazený. Tolik toužil po jejím teple, po láce, po pohlazení. Proč matka tak striktně dodržuje všechna otcova nařízení i když ji nikdo nevidí? A je to opravdu příkaz Koránu? Nikde nic takového nečetl...


Ijmed chtěl na rozhovor s matkou zapomenout. Jenže nemohl. Stále mu v hlavě zněla slova znamenající hrozbu: Otec může cokoliv, cokoliv, cokoliv...


Druhého dne se měl sejít s milovanou Ráchel u obchodního domu. Přišel trošku dříve, protože se nemohl dočkat. Moc toužil vidět ji, jakou má radost v očích, když ho zahlédne a pak jak k němu utíká z dálky, udýchaná, rozpačitá, zrůžovělá a omlouvající se, že se zdržela. Udělal by to, co vždy, něžně by ji pohladil a zašeptal: “Nepřišla jsi pozdě, to já tu už dlouho čekám, a čekal bych ještě déle, protože i čekání na tebe je krásné!“ a pak by ji políbil.
Usmál se.
Ijmede!“ vytrhl ho ze zamyšlení přísný hlas.
Vyskočil. Krve by se v něm v tu chvíli nedořezal.
Vyjekl: „Otec!“
Starší muž v tradičním muslimském oděvu přikývl. „Ano milý synu, tvůj otec. Přišel jsem si pro tebe, musím tě odvést na cestu víry i pravdy, nesmíš déle tápat...“ zasyčel sice milým a klidným hlasem, ale Ijmed dobře slyšel hrozbu a vztek v otcových slovech. Nezmohl se na žádný odpor. Jen se zděšeně rozhlédl, zda není Ráchel někde v dohledu. Ještě díky Alláhu, že se ráda zdrží, že chodí pozdě.
Otec ho umíněně tlačil před sebou až k luxusnímu černému automobilu. Posadil ho do něj a sám usedl z druhé strany. Dal rychlý pokyn řidiči a už uháněli... ale ne domů. Někam pryč z obydlených míst, přes celní kontrolu ven z bezpečí města.
Kam jedeme?“ vyhrkl a vystrašeně se díval z okna limuzíny.
Vše se včas dozvíš,“ sykl opět otec a nezúčastněně se díval z okna.


Přijeli k starému zchátralému domu uprostřed pustiny.
Otec Ijmedovi pokynul aby mlčel a šel za jím.
Chlapec neviděl jinou možnost, než otcovo přání respektovat. Přitom ho napadlo, že se otce bojí. Ano, už odmalička. Vždy se ho bál, ale čím je starší, tím více se bojí. Přesto kdysi doufal, že to bude jinak, že jak se bude z donucení vzdalovat matce, bude se přibližovat k otci, že mu otec otevře náruč a nabídne rodičovskou lásku a jistotu. Aspoň si představoval, že tak to s muslimskými chlapci je. Jenže u nich v rodině se to nepovedlo, tím si byl jist. K otci necítil nic jiného, než strach.


Usedni,“ pokynul mu otec, když vešli do domu. Najednou byli v jiném světě. Zvenku vypadal dům jako chatrč, uvnitř, za dvojitými dveřmi a za předsíní se objevil nádherný luxusně vybavený pokoj, zem pokrytá koberci, u zdi plápolal oheň a stěny byly potaženy drahými látkami. Jen okna chyběla. Ta ale byla nahrazena jasným světlem zářivek.


Otec mu podal modrý kus papíru.
Ijmed udiveně zvedl oči.
Jen čti, dám ti trochu času!“ pokýval otec rozvážně hlavou a jedním máchnutím ruky přivolal obsluhu, která přinesla čaj a koláčky.
Ijmed plaše a opatrně sklopil oči k lístku. Rozložil ho. Ruce se mu třásly. Cítil, že se cosi vážného děje. S každým přečteným písmenem se mu hlava točila víc a víc, ruce mu vlhly, tělo se začínalo třást, ovládal ho panický strach a hrůza.
Vyděšeně zvedl oči k otci.
Ten se posadil proti němu. „Pochopil jsi?“ zeptal se nepřirozeně mile.
Ijmed obtížně polkl. „Nerozumím... vydechl tichounce, protože hlasitější řeč mu staženým krkem neprošla.


Vím o ní vše, o Ráchel, kde bydlí, jak se jmenují rodiče, kam chodí do školy i jaké má zvyky,“ šeptal otec a s milým úsměvem, který Ijmedovi připadal hodně pokřivený, si usrkl labužnicky čaje. „Rozumíš?“ Opakoval naléhavě.
Napětí v Ijmedovi dosáhlo vrcholu. „Ne, nerozumím,“ vykřikl. „O to tady jde? Vyhrožuješ mi?“ křičel a vyskočil. Dříve, než mohl udělat krok ke svému otci, přiskočili odkudsi dva muži a prudce s ním smýkli zpět na jeho místo.
Otec blahosklonně máchl rukou, ať ho nechají, že by si s ním poradil sám.
Co po mně chceš?“ zašeptal Ijmed, který už zase pokorně seděl na zemi na přiděleném místě.
Tak je to lepší, uvažuj a nekřič!“ sykl otec. Pomocníky poslal pryč. „Vzpomínáš, co se stalo s Namídem?“
Ijmed opět namáhavě polkl, hořkost se mu drala do očí i do krku. Bylo to ještě živé. „Ano,“ přikývl, „bratr zemřel mučednickou smrtí v palbě Izraelců“
Přesně tak, zemřel jako mučedník za milovanou osobu, a to chci i po tobě,“ sykl otec.
Ijmed málem opět vyskočil. Ale ovládl se. „Chceš, abych zemřel mučednickou smrtí v palbě...“
Ne!“ máchl otec rukou. „V palbě ne, tu nedokážeme přivolat. Budeš lidská bomba. Potřebujeme tě. Džihád tě potřebuje, náš boj za práva a svobodu. Musíme křičet hodně nahlas, jaká se u nás děje nespravedlnost, musíme ukázat světu, že jsme v právu! Američané prodali naši zem Izraelcům, kteří se tu roztahují, vyhánějí nás z našich polí i domů a když nám milostivě dovolí žít tam, kde naši rodiče i dávní předkové žili po staletí, určují nám pravidla, ponižují nás a upírají nám práva, která sami sobě dali. Musíme to změnit!“ horoval otec a oči mu divoce plály. „A ty jsi moje ruka, moje tělo, moje krev, stejně jako byl Namíd. Proto mám syny, aby bojovali.“
Ijmed se zamračil. Nesouhlasil s otcem a věděl, že otec to ví. „A když řeknu ne?“
Otec se ušklíbl. „Když ne ty, tak zemře ona, jiná volba neexistuje.“
A bylo to jako prásknutí bičem.
Ijmed v tu chvíli pochopil, že je ztracen. Hlavou mu blesklo: Namíd vykoupil matku a já mám vykoupit Ráchel. V tu chvíli pochopil zvrácenost otcova džihádu.
Přijmu to, ale ty slíbíš, že Ráchel se nic nestane,“ zašeptal smířeně.
Otec se znovu ušklíbl. „Máš mé slovo věřícího muslima, při Allahovi ti přísahám, že jí nejen nic neudělám, ale zařídím, aby byla, pokud bude žít na území Izraele či Palestinské autonomie, chráněna a opatrována až do své přirozené smrti,“ pronesl ta slova slavnostně a pevně.
Ijmed věděl, že v tomto mu může věřit.
Pak přijímám. Odveď mě k přípravě,“ zašeptal.
Věděl přesně, co se bude dít. Teď ho otec odvede do tábora bojovníků, ti mu připraví vestu plnou výbušnin a dovezou ho na místo, kde odpálí bombu. A pak už nebude nic, vůbec nic. Protože on v cestu do muslimských rajských zahrad nevěří.


V přípravném táboře ho moc netrápili. Hafíd mu řekl, že jeho čas přijde zítra v obchodním domě. Do té doby ať se nají, čte Korán a připraví se na mučednickou smrt.


A nechali ho samotě.
Byla trýznivá.
Myšlenky se mu draly neuspořádaně do hlavy, tlačily se, praly se o místo. Zítra zemře, už Ráchel neuvidí. Nesmí jí ani poslat vzkaz, protože kdyby ji kontaktoval a svůj čin vysvětlil, mohlo by se to dostat na veřejnost a otec by to považoval za porušení úmluvy. Tím by Ijmed podepsal své milované Ráchel rozsudek smrti, a jeho smrt by byla úplně zbytečná.
Co si o něm bude Ráchel myslet? Zavrhne ho? Nebo pochopí? Nemohl doufat, že pochopí, když nic neví o tom, co se u nich stalo. Teď už ale také věděl, proč je matka tak opatrná i v domě. Proč jen šeptá, proč se ho nikdy nedotkla... v jejich domě měly totiž stěny uši. Jak jinak by se otec vše dozvěděl?


Do akce zbývalo asi deset hodin.
Vzpomínal na vše krásné, na chvíle s Ráchel, na polibky, na plány, které spřádali do budoucna. Na plány, které nikdy nedojdou naplnění. Plakal.


Do akce zbývalo asi pět hodin.
Nespal. Vzpomínal na dětství, na matku, na chvíle štěstí... a pak k němu zase přišla Ráchel. Krásná a něžná, oslnivá, laskavá, a usměvavá. Štěstí jeho života. Škoda, že tak krátkého. Plakal.


Do akce zbývaly asi dvě hodiny.
Otec k němu poslala dvě mladé krásné ženy. Měly ho vykoupat a být mu po vůli. Odmítl.
Ke koupeli ho přinutili dva statní otcovi pacholci, ale k ostatnímu ne. Nechali ho tak. Seděl u ohně a vzpomínal na Namída, svého staršího bratra. Uvědomil si, že už několik týdnů před svou smrtí se bratr změnil. Přidal se k bojovníkům džihádu, chodil na školení, byl stále s otcem, přestože nedovršil dvanáct let. A pak jednou... otec se vrátil domů sám. Matce jen suše řekl, že Namíd zemřel mučednickou smrtí, ať najde jeho nejlepší fotografii a připraví se na návštěvu novinářů a televize. Nesmí prý na záběrech plakat, musí se usmívat a blahořečit synovi za mučednickou smrt. Pláčem by pošpinila jeho památku...
Rodina se více dozvěděla až ze zpravodajství v televizi. Bylo to strašlivé. Otec se s Namídem připletl do přestřelky mezi Izraelci a Palestinci.
Ijmed nechápal, jak se na takovém místě vzali, kudy tam šli. Nebylo to na cestě k jejich domu ani nikam, kam běžně chodili. Až pak jednou otce slyšel, jak se chlubil spolubojovníkům, že místo vyhledal cíleně, vedl syna na smrt. Na rituální mučednickou smrt. Chlubil se, že Namíd hrozil Izraelcům, že se nebál, že na ně házel kamení... a tak ho zastřelili. Sám otec byl v tu chvíli ukryt za vysokou kamennou zítkou a chlapce vystrkoval přímo do palby a přitom křičel Allahovo jméno.
Ijmed považoval svého otce za zbabělce.
Sousedé si tehdy kupovali kusy Namídovy košile, aby měli doma aspoň kousek z mučedníka.
Ráchel s ním tehdy plakala. Jeho krásná, sladká milá Ráchel, která nemohla uvěřit tomu, že otec poslala Namída na smrt. Přesvědčovala Ijmeda, že se mýlí, že otci křivdí... kdyby jen věděla čeho je otec schopen!


Do akce zbývala hodina.
Ijmeda oblékli do bombové vesty. Dali mu jeho evropské šaty a na ně mohutnou sportovní bundu.
Seděl v limuzíně, na tváři úsměv. Věřil, že jestli existuje nebe, potká v něm Namída. Nechtěl muslimský ráj, chtěl slušné, všelidské nebe.
Myslel na Ráchel. Na její štěstí, které on teď vykoupí.


Akce!
Postavil se daleko od lidí, ke stěně v oddělení elektroniky. S jejím jménem na rtech a prosbou, aby nikomu neublížil, zmáčkl knoflík.
Záblesk. Tma. Smrt mrtvého nebolí.


Smrt bolí živé!




Ráchel seděla před blikající obrazovkou televize a v jedné jediné chviličce, ve zlomku času, kdy zahlédla jeho tvář na obrazovce, si uvědomila, že její život už nikdy nebude takový, jaký si vysnila, jaký chtěla, po jakém toužila.
Ne, neměla pochybnosti, ten mladý muž, skoro ještě dítě, který se na ni i ostatní diváky usmíval asi deset vteřin z televizní obrazovky, byl její přítel Ijmed. Ijmed, láska, přátelství, pocit bezpečí... to vše pro ni představoval. A teď? Co si počne? Vždyť jí slíbil, že si pro ni přijde!
Ale už nepřijde. Zemřel mučednickou smrtí, odpálil se jako živá bomba v obchodním domě. Jeho smrt ji zoufale bolela.
Proč? Ptala se sama sebe. Proč to udělal? Proč jí nic neřekl, nenaznačil...
Klamal ji. Podvedl. Zradil ji.
Zrada bolí skoro stejně jako jeho smrt.
Ráchel se nikdy nedozví, proč to udělal...


Tři roky se Ráchel trápila. Tři roky věřila, že ji Ijmed zradil. Pak jednou potkala v tom obchodním domě ženu. Z abaje na ni hleděly jeho oči. Milé, laskavé a tolik, tolik smutné Ijmedovy oči. Nikdy na ně nezapomene...
Obě se zarazily.


Muslimka spěchala, jako by se jí bála. Pak se ale zastavila, vystrašeně se rozhlédla a zašeptala: “Můj syn zemřel, abys ty mohla žít. Vyhrožovali mu, jeho život za tvou doživotní ochranu... miloval tě,“ zamumlala.
Ta slova došla Ráchel až ve chvíli, kdy už žena v černém plášti zmizela ve východu obchoďáku. Pak zaskřípaly brzdy a... Ijmedova matka ležela pod koly automobilu. Na tváři měla drobný spokojený úsměv.


*
Ráchel (Izraelka) a Ijmed (Palestinec), dva mladí lidé, kteří prožili svou lásku na pozadí konfliktu dvou kultur jejichž nepřátelství trvá dodnes. Většina komentátorů izraelsko-palestinského konfliktu staví do popředí neslučitelnost dvou náboženství – židovského a muslimského.
Mladý stát Izrael, založený s pomocí OSN na území obývaném Palestinci dne 14. května 1948, je v permanentní válce s muslimy žijícími v okolních státech. Nejnovější mírová konference se konala v roce 2007 v americkém Annapolis a měla vyřešit otázku územních sporů a palestinských uprchlíků. Nepřinesla však žádné hmatatelné výsledky.




* * *

kniha
Dokážete si představit, jaké je prožívání lásky třeba u Inuitů, u lidí židovského či muslimského vyznání, u Afroameričanů, u Pigmejů či Austrálců? Jak prožívají své lásky etnické menšiny, lidé, kteří jsou v místě svého bydliště přistěhovalci? Něco bude stejné a něco určitě odlišné. Zejména vnější vlivy na lásku. Někde je možno se líbat veřejně, jinde ani pomyslet na doteky před svatbou a při pohledu z očí do očí na ulici by vás už chtěli kamenovat. Někde se mladí lidé rozhodují pro sebe na základě sympatií, jinde za ně rozhodují rodiče. Kde byste chtěli žít? Nabízím příběhy lásek mladých lidí z celého světa, zkuste je prožít s nimi...



kontakt na vydavatele:
Knihy můžete objednat na adrese:   Akcent, Drahomír Rybníček
  Bedřicha Václavka 20
  674 01 Třebíč
nebo telefonicky na čísle 568 844 553,
popřípadě faxem na čísle 568 842 815,
či e-mailem na adrese akcent@vydavatelstviakcent.cz.
Od února 2008 účtujeme k zásilkám poštovné,
na objednané zboží poskytujeme slevu 25%.


.