Motivační texty do výuky multikulturní výchovy
1.díl vyšel pod názvem Všechy lásky světa v nakladatelství Akcent (ještě  k dostání v knihkupectvích)

ukázky dalšího dílu:
Písně lásky s vůní dálek (nakladatelství ERIKA)

austr
aust
austr
aust
austr
výtvarné práce- žáci 7.A pod vedemím Mgr. Zajícové motivace Austrálií

Láska z písně zrozená


Derrek se protáhl a vzdychl. Bylo mu na nic. Včera to zase přehnal, alkohol, marjánka, divoké rejdy, tanec až na pokraj zhroucení. Kolik jointů vlastně vykouřil? A co Johana? Lekl se. Jak se vlastně dostal domů a kde zůstala Johana, snad ji proboha doprovodil domů?! Chvatně hledal mobil, ale ruce se mu po prohýřené noci třásly, nemohl ho najít. Běhal po pokoji jako zběsilý. Hlavou mu vířily děsivé myšlenky. Že by ji tam nechal, v tom doupěti? Byla slitá, jak zákon káže, to si pamatoval, začala dřív než on a pila jako o závod. Pila z nudy, z chuti, prostě pila, protože věděla, že je tam on a že se o ni postará, ale on tentokrát selhal. Co se všechno mohlo stát...!? Roztřásl se. Úplně ochromený strachem o přítelkyni se zhroutil na židli a zůstal bezmocně sedět. V tom mu mobil padl do klína, prostě se jen vysypal z riflí, co ležely pohozené částečně na židli a částečně na zemi vedle jeho nohou. Zmuchlané a páchnoucí cigaretovým kouřem.

Nadechl se. Vytočil číslo. Ruce se mu třásly jako stoletému kmetovi. Mačkal tlačítka a prsty ho neposlouchaly. Konečně, zvoní to!

Telefon vyzváněl pořád dokola, až naskočila hlasová schránka.

Tak znovu. Opět zvoní.

Tak zvedni to, zvedni, prosil v duchu. To přece není možné, aby to neslyšela, to přece... to by snad musela být mrtvá, napadlo ho a hned by si za tu myšlenku nafackoval. Začal trojčit. Představoval si ty nejhorší scénáře, co všechno se mohlo Johaně stát. Mozek mu horečně pracoval, ale zdálo se, jako by potřeboval promazat. Myšlenky naskakovaly jen pomalu, panika zachvátila všechny neurony i mozková spojení a rozumnou myšlenku nemohl vyloudit. Zmateně začal pokojem pobíhat a hledat kusy oblečení. Jediné jméno mu tepalo v hlavě tak silně, až se mu přehřívala. Johana, Johana, Johana!

Vyběhl z pokoje. Vlasy rozčepýřené, nemytý, s odpornou nakyslou chutí kvašeného alkoholu v ústech.

„Kam letíš, vezmi si svačinu!“ vykřikla babička, kterou přilákal rachot bot padajících z botníku na zem.

„Nejdu do školy, svačinu nechci!“

„Ale Derry, proboha, proč zase nejdeš do školy, to přece...“ rozhodila babička bezradně ruce. „Kam ten svůj život vedeš?“ vydechla. To už byl ale Derrek za zavřenými dveřmi na chodbě a dupal si to dolů, na ulici.

Babička se unaveně zhroutila na židli v kuchyni. Snídaně stála na stole, ze dvou šálků kávy se kouřilo a podmanivá vůně lákala k přivonění. Jenže babička neměla chuť. Hořká kapka, jedna, druhá... kapaly její velké slzy, plné smutku, do hrníčku jejího jediného vnuka Derreka.

„Derry, Derry, co s námi bude,“ vydechla a dala se do úklidu nepořádku, který vnuk nadělal na chodbě. Pracovala vytrvale, pak přešla do jeho pokoje, vyvětrala, posbírala špinavé oblečení, vložila ho do pračky, spustila prací program... a pořád měla hlavu prázdnou, bez myšlenek, jen plnou hořkého smutku.


Derrek běžel jako šílený k domu Johany. Zazvonil. Ruce se mu třásly pořád jako v horečce. Bude doma, nebude? Sakra, proč neotevírá... proč nebere telefon... telefon, kde ho mám? Byl úplně vyřízený. Naposled dlouze zazvonil na domovní zvonek.

Cvak.

Za dveřmi se ozval zvuk. Šouravé kroky... hurá, to snad bude ona! Napětí v něm vibrovalo jako by ho někdo strčil do mixéru. Poskakoval, popotahoval se, nakukoval do kukátka. Dveře se konečně otevřely.

„Uffff!“ vydechl nahlas. Stála tam, jeho Johana. Sice střapatá, upocená, jak ráno po flámu vstala z postele, nemytá a taky naštvaná.

„Co blbneš, proboha, víš kolik je hodin?“

Mrkl na mobil: „Jedenáct!“ vyhrkl radostně a prudce k ní přiskočil, pevně ji objal, jako by ji už nikdy nechtěl pustit. „Měl jsem o tebe takový strach, takový strašný strach!“ opakoval jako šílenec.

„Ježíši!“ vymanila se mu, „musím do školy, píšeme dnes připouštěcí testy k závěrečné ročníkové zkoušce, říkala jsem ti to,“ vyhrkla vyčítavě.

Nevzpomínal si na to. „Takhle stejně asi nic nenapíšeš, byla jsi včera jak dělo!“

„Zatraceně, zatraceně,“ chrlila ze sebe Johana a běhala po pokoji asi stejně, jako před chvíli doma on. „Musím tam jít, je to poslední možnost, jinak mě nepustí ke zkoušce a celé čtyři roky jsou fuč.“

On už byl v pohodě. Díval se na ni povzneseně, jakoby její šílení nechápal: “Na to jsi měla myslet včera, než ses slila, holka, teď už jsi asi marná.“ Mrkl na hodinky, „testy právě skončily.“

Johana se v tu chvíli bezmocně zhroutila na židli. Z rukou jí vypadly džíny i košile, sesunula se do polosedu, zkroutila celé tělo a začala potichoučku kňourat jako malé dítě, kterému sebrali cukrátka. „Naši mě zabijí, oni mě vyhodí z domu, já... já už jim tolikrát slibovala, že to udělám, že přestanu s tím blbnutím a nepřestala jsem... proč jsi mě včera nezastavil proč?“ zvedla k němu velké oči podlité slzami. „Proč Derreku? Jsi přece můj přítel.“

Byl zaskočený. „Nic jsi nenaznačila, včera ses chovala, jako by ti bylo všechno jedno,“ vydechl šokovaně. Byl překvapený tím, co řekla, i tím, že mu dává vinu. I když to ho spíš urazilo. „Copak jsem tvůj hlídač, ptal jsem se tě, jestli chceš na tu párty jít a tys chtěla tak...“

„Ale jsi můj kluk, měl jsi mě zastavit!“ vyhrkla. Teď už se netřásla, teď našla viníka, někoho, na koho může svést své problémy, na koho může obrátit svůj bezmocný vztek. „Nezastavil jsi mě, platil jsi pití i drogy, tys to byl, ty,“ křičela a hlas se jí zvedal do hysterie. Přiskočila k němu i s džínami v rukou a začala do něj bušit pěstičkami. Kdyby tolik nezuřila, kdyby to byla hra, bylo by to legrační a snad by se mu to i líbilo, ale takhle? Do tváře ho uhodil jeden z kovových knoflíků riflí. Míra jeho trpělivosti přetekla. Prudce jí strhl ruce dolů. „Až se vzpamatuješ, zavolej! Tohle já poslouchat nebudu!“ vykřikl naštvaně a prudce vyrazil z bytu ven.

Musel na vzduch, na ulici, jinak by se zalkl. Cítil hořkost a vztek. Tak on se stará, on běží zjistit jak přečkala včerejšek, mimochodem sama ho tam zatáhla, sama na tu zasmolenou párty chtěla jít... že prý to bude adrenalin, vzrůšo, konečně se bude něco dít. A teď mu vyčítá, že ji nezastavil, že netušil nic o jejich zkouškách. Tak to tedy holčička přehnala, to tedy jo!


Dveře bytu klaply. Chodba už byla uklizená.

„Babi, jsem doma,“ vydechl.

Z kuchyně se ozval slabý šramot, pak nějaké cvaknutí a babička mu tiše odpověděla: „To je dobře, tak se pojď nasnídat.“

Najednou pocítil tolik hanby. Sám nevěděl, kde se v jeho myšlenkách vzala. Měl pocit, že musí něco říct, ale nenašel slova. „Babi já...“ koktal.

„Je Johana v pořádku?“ pomohla mu babička z rozpaků a přistrčila mu šálek kafe. „Máš to studené, budeš to?“

Přikývl. Neměl odvahu odporovat. Normálně by se na studené kafe ani nepodíval, teď měl ale pocit, že to pro něj bude správný trest. Vypije si studené kafe a půjde do školy aspoň na odpolední vyučování. „Babi já...“ začal znovu.

„Blbneš!“ opáčila prudce babička.

Udiveně zvedl oči, takovou reakci od ní nečekal. Od té doby, co spolu zůstali sami, se k němu chová něžně a jemně, mluví s ním, jako když másla ukrajuje. A teď tohle?

„Blbneš, chlapče, a stahuješ do toho i Johanu. Měli byste se oba zamyslet, co v životě chcete!“

Ušklíbl se. „Babi, to je jisté, svatý klid, hodně peněz a spokojený život!“

Babička mlčela, jen se na něj dívala svýma velkýma černýma očima. Zářily z kulatého tmavého obličeje lemovaného kudrnatými vlasy jako dvě hluboká jezera. Hluboká a nebezpečná.

Zamrazilo ho. „Jo, a Johanu nikam nestahuji, to bych si vyprosil, to spíš ona s tím pokaždé začíná, pořád hledá nějaký adrenalin, vzrůšo, víš!“ povzdechla a usrkl si studené kávy.

„Tvoje píseň není dobrá, chlapče!“ vydechla babička.

Šokovaně se na ni podíval. Zbláznila se? Z rozpaků se znovu zhluboka napil kávy. Byla mírně slaná, a on nevěděl, že to jsou babiččiny slzy, které mu kávu přisolily. Vůbec nepřemýšlel.

„Tvoje píseň je špatná a zlá, bojím se o tebe,“ zašeptala znovu babička a pak, sám si nevšiml, jak se to stalo, sesunula se po židli a hlava jí padla na stůl až to žuchlo.

„Babi, proboha, babi, co je?“

Slabě zašeptala, „volej sanitku!“


„Babička měla infarkt,“ promluvil povýšeně doktor, „už jsem vám několikrát říkal, že na ni máte dávat pozor. Máte přece už jen ji, že?“ nadhodil sžíravým odporným tónem.

Derrek měl sto chutí mu jednu vytnout, dát mu facku, ale polkl ten vztek a přikývl.

„No, pamatuji si vás, jak jste tu seděl po nehodě rodičů jako hromádka neštěstí a jak jste sliboval, že se budete o babičku starat...“ pokračoval doktor štiplavým tónem a při tom se na Derreka ani nedíval, jen si cosi hledal v papírech. „Jenže s vámi je to problém, pořád je s vámi problém.“

Derrek už to nevydržel. „Jak to myslíte, s kým jako?“

„No s vámi domorodci, aboriginci, jste jako malé děti, nemyslíte dopředu, nemyslíte... vůbec!“ vyhrkl.

Derrek se urazil. „Co si to dovolujete!“ vykřikl a zahnal se prudce na doktora, jako by mu chtěl vlepit políček. Ten ho ale jedním rázným máchnutím úplně znehybnil, přitiskl mu obě ruce k tělu a zblízka mu zasyčel do očí: „Říkám ti, chlapče, dej se dopořádku, přestaň chlastat a fetovat, nebo nezabiješ jen sebe, ale i svou babičku!“ dořekl, a prudce Derreka odstrčil.

Zlost se z Derreka úplně vytratila. Cítil se prázdný a bezmocný. „Můžu ji vidět?“ zašeptal prosebně, když polkl to ponížení, které cítil.

„Přijď zítra, po škole. Umytý, čistý a bez pachu marihuany na šatech. Pak tě k babičce pustím.“

„Prosím, ještě dnes!“ zakňoural znovu Derrek poníženě. Najednou cítil, že musí babičku vidět, musí.

„Za stejných podmínek, dnes večer po škole,“ vyhrkl doktor a otevřel dveře, čím Derrekovi jasně naznačil, aby už vypadl.


„Babičko, babi,“ šeptal zmateně a něžně ji hladil po tváři. Ležela tam, bledá, mnohem bledší než ji kdy viděl. Její jinak tmavá kůže prosvítala namodralými žilkami, oči byly pevně sevřené, nehybné, čelo hladké, uvolněné, jako by už neměla sílu na nic myslet.

„Tak vypadají mrtví“, pomyslil si nešťastně.

„Ještě mne nepohřbívej,“ zašeptala téměř nezvučně.

Zalekl se: „ale já nic...nic neřekl“ vykoktal.

„Ale myslel sis to,“ vydechla vyčerpaně. Jemně mu sevřela ruku. „To nic, to nic, jednou pochopíš, že mluvit člověk může, aniž by otevřel ústa, uvidíš,“ vzdychla. „Pomoz mi se posadit,“ přikázala už jasnějším hlasem.

„Co se děje?“ vlítla do pokoje Johana, „tenhle mě sem ani nechtěl pustit, co se děje paní Bimo?“ vyhrkla a oči měla vystrašené.

Za ní se do pokoje vtlačil ošetřující lékař. „Nechám vás tu jen pár minut, paní Bima si potřebuje odpočinout!“ vyhrkl ochranitelsky.

Derreka to zabolelo. Najednou měl pocit, že jen on, jedině on má právo ochraňovat babičku, jedinou příbuznou, které mu ještě zbyla. Přesto cítil, že ten nesympatický doktor je jí teď mnohem víc platný.

„To nic doktore, chci s vnukem mluvit a jeho dívka je také vítána,“ zašeptala babička už klidnějším hlasem, „až budu unavená, pošlu je domů, slibuji!“

Lékař se jí upřeně zadíval do očí a pak mlčky přikývl. Odešel.

Dereek je pozoroval, na chvíli měl pocit, jakoby ti dva spolu rozmlouvali beze slov, jako by si v té krátké chvilce spojení pohledů cosi řekli, cosi tajemného, co jemu a Johaně zůstalo skryto, začal na doktora žárlit.

Johana ho pevně vzala za ruku, „promiň,“ pohladila ho. Bylo to uklidňující. Měl pocit, že ji už nikdy nebude chtít tu ruku pustit. Sedli si na pelest babiččiny postele.

„Ach děti, děti,“ vzdychla babička a upřela na ně pohled, podobný jako před tím na doktora. Derrek měl pocit, že se dívá jakoby do něj, ne do jeho očí... hledí někam do nitra hlavy, cítil pohled klouzat po mozku, k srdci a tepnami, žílami i vlásečnicemi do každého koutu jeho těla. Otřásl se. „Zpíváte špatné písně děti, moc špatné...“ vydechla babička. „Sídlí ve vás strach, musíte se ho zbavit a vrátit se k rodné matce,“ pokračovala.

Johana údivem rozšířila oči. „Ona blouzní, Derreku, blouzní!“ vyhrkla.

Jenže on ji neslyšel. V těch babiččiných očích se úplně ztratil a najednou měl pocit, že jí rozumí. „Zpívám špatnou píseň, musím se probudit do Času Snů...“ vydechl.

Babička spokojeně přikývla.

„Já ničemu nerozumím!“ přelétla Johana pohledem z jednoho na druhého,“ oba jste se zcvokli!“ vyhrkla a chtěla vyskočit z pelesti postele a zřejmě se chystala utéci i z pokoje. Jako by cítila nějakou tíhu, tlak, který byl nesnesitelný. Derrek ji ale nepustil.

„Neboj se, Johano, my jen mluvíme o tom, že se Derrek musí vrátit ke kořenům Aboriginů, na počátek svých věcí, svých snů. Má poslední možnost, když to neudělá teď, nedokáže to už nikdy, protože v něm ještě zůstala malá kapičky té odvěké touhy zpívat písně Matce Zemi,“ dořekla a vydechla. Oči se jí pomalu zavíraly a Derrekovi se zdálo, že někam odchází.

„Babi, babičko!“ vykřikl zoufale.

„Neboj se, jdu jen spát, jsem unavená. A ty se rozhodni, zítra mi přijď říct.“

Přikývl.

„Nezapomeň,“ šeptala, „pokud půjdeš ke Starým, musíš mi dát vědět, pošlu jim vzkaz!“ volala slabým hlasem za odcházející dvojicí.

Johana mu pevně stiskla ruku: „Co se děje, co to má znamenat?“

Pokrčil rameny. Byl zmatený. Před chvílí, tam v tom pokoji měl pocit, jako by s ním někdo mluvil, někdo, koho neviděl, a kdo tam nebyl, přesto jeho hlas zněl jasně a silně. Říkal mu, že se musí vydat do pouště Rudého středu, do Severního teritoria na pozemky vrácené domorodcům, k posvátnému místu Aboriginů a cestou... až se to bál vyslovit, tak nesmyslně to znělo... a cestou měl zpívat písně. Pokusil se to Johaně vysvětlit.

Zavrtěla hlavou, odstrčila ho. „Blázníš, stejně jako Bima, co to je za nesmysl, nikdy jsem neslyšela o tom, že by někdo v poušti zpíval...“

„Možná ne tak, jak si myslíte...“ ozvalo se za nimi.

Derrek se prudce otočil. Stál tam ten protivný doktor. Až teď si Derrek všiml, že vlastně taky vypadá jako Aboroginec. Menší postava, šlachovitá, pokud se dalo pod pláštěm rozeznat, velmi tmavá pleť, hodně kulatý obličej s masitými rty, kulaté měl i temné oči, to vše rámovaly tmavé vlasy složené do prstýnků a střapaté, jako mají všichni Aboroginci.

„Pojďte, něco vám o Bimě povím,“ nabídl jim, a ukázal ke dveřím své kanceláře.

Derrek pocítil obavy, nebyl si jist, zda chce od doktora něco slyšet o své babičce. Moc by ho urazilo, kdyby doktor věděl víc než on... on, jak tak přemýšlel, vlastně o babičce nic nevěděl, jen to, že s nimi žije od jeho narození, a že se o něj stará. Johana ho už ale táhla do místnosti.

Doktor se usadil za stolem a jim ukázal na dvě křesla. Přistrčil jim džbán s vodou a dvě sklenice, sám si také nalil. Zahleděl se kamsi do dálky a pak spustil: Když bylo Bimě asi devět let, přišli do její vesnice misionáři, křesťané. Když říkám do vesnice, myslím společenstvo lidí, Aboroginové si nestavějí stále domy, neznají ani slovo dům... jsou to nomádi, poutníci, běžci pouští. Dnes tady a zítra jinde. Tehdy je cesta přivedla blízko k misijní stanici a tamní jeptišky a otec Marc se rozhodli, že dětí zachrání. Zachrání od jejich rodičů, od jejich tradic a od jejich způsobu života...“ zašeptal trpce. Oči se mu zaleskly, jako by v tu chvíli pocítil všechnu bolest těch dětí.

„To chcete říct, že je odebrali rodičům?“ vyhrkla Johana.

Přikývl.

„Ale to přece nejde, to přece nemohli, jak to mohli rodiče babičky připustit?“

„Ptáte se psa, jestli mu můžete sebrat štěňata?“ nadhodil ironicky doktor. “Tehdy se s Aboriginy takto zacházelo, byli považováni za zvířata, za bezduché opice, co běhají pouští, nic nedělají, jen lenoší, jejich existence neměla prý žádný smysl. Vševědoucí a všemocný bílý muž se rozhodl, že děti převychová, a proto je musel ukrást rodičům, zbavit je jejich vlivu. Tehdy bylo z klanu tvé babičky odvlečeno přes patnáct dětí, mezi nimi i můj otec. Proto to vím.“

„To není možné, že musela prožít takové hrůzy,“ děsil se Derrek. Johana se k němu přitiskla a v očích měla slzy.

„Děti byly společně vychovávány v misijní stanici. Nesměly mít kontakt s nikým starším z rodiny ani klanu. Sestry je vychovávaly tvrdě, musely je přinutit pracovat, protože na to děti nebyly zvyklé, nutily je učit se evropským způsobem, což jim dělalo potíže... týraly je, trýznily, urážely, aby zlomily jejich přirozenou hrdost. Aboriginci jsou totiž odjakživa přesvědčení, že „Pravý Člověk“ nedělá chyby, a vedou k tomu přesvědčení i děti... jenže křesťanská církev nutí k sebemrskačství, omlouvání se za činy, které se druhým nelíbí, a to děti neuměly. Byly označeny za tupé, hloupé. Jen několika z nich se podařilo uniknout smutnému osudu pod vlivem drog a alkoholu, dokázaly vystudovat. Žít ve světě bílého muže je pro ně utrpení. Musely zapřít samy sebe. Stálo je tom hodně. Vím to. Můj otec vystudoval medicínu a tvoje babička se stala učitelkou. Ty ji znáš až od té doby.“

Derrek přikývl.

„Ona teď chce, aby ses vrátil do jejího klanu a prožil iniciaci v muže, to je takový obřad, kdy se chlapec stává mužem a přebírá odpovědnost za rodinu,“ dodal doktor.

„To bych ale musel do pouště,“ vydechl Derrek.

„Ano, nejméně na rok,“ přitakal doktor.

Johana vyskočila, „To snad ne, na rok, a co já?“

„Můžeš jít s ním. Ten obřad je pro chlapce i dívky.“

„To nikdy!“ Vykřikla. „Já mám běhat pouští bez vody, bez domu, bez zázemí, to nikdy!“ vyskakovala a zlobila se.

„Jsi ale také Aboriginka, to se pozná,“ přisadil si doktor, „mělo by to smysl.“

„Ale nejsem blázen!“ vyhrkla Johana.

Derrek zatím seděl tiše a skoro bez hnutí. Když promluvil, oba diskutující se na něj šokovaně podívali. „A kdy bych měl vyrazit?“

„Dnes, zítra, pozítří, ale později už ne,“ prohlásil doktor.

Derrek přikývl. Vstal, pokynutím hlavy doktorovi poděkoval a vycházel ven. Johana za ním běžela, nechápala co se děje, tahala ho za rukáv košile, upozorňovala na sebe, ale on šel, jakoby všechny jeho smysly odumřely, jakoby neslyšel, neviděl. „Půjdu a zazpívám svou píseň!“ zašeptal rozhodně, když vyšli ze dveří nemocnice a on se nadechl suchého pouštního vzduchu, který k nim přilétl.


„Běž, chlapče, běž. Vypil jsi moje slzy a máš přístup ke všem písním, jen je musíš najít!“ zašeptala babička a jemně ho políbila na čelo.

„Babi, a co když se v poušti ztratím?“

Usmála se. „Nikdo, kdo nechce, se neztratí. Oni tě najdou. Muži, co dostali za úkol tě iniciačním obřadem provést. Neboj se. Dala jsem jim zprávu, přijdou si pro tebe. Kdyby sis nevěděl rady, vyhrabej v zemi díru, asi tak na své tělo a lehni si do ní,“ poradila mu.

„Myslíš tak, jako se turisté zahrabávají do písku na pláži?“

Přikývla. „Ale ty nebudeš turista, ty do téhle země patříš a ona patří tobě. Jste spojení. Takže to bude jiné, úplně jiné, sám uvidíš!“ dodala.

„Johana s tím nesouhlasí, zlobí se...“ vydechl Derrek. To jediné ho trápilo, jinak si byl jist, že cesta, na kterou se vydal, je správná. Kdyby už pro nic, tak pro babičku to musí udělat. „Nechtěl bych o ni přijít, víš. Mám ji moc rád,“ dodal.

„Já vím, a ona to pochopí, slibuji. Jen musíš moc chtít.“

„Já?“ podivil se.

„Stane se vše, co budeš moc chtít, o čem budeš snít, o čem budeš zpívat!“ řekla naprosto rozhodným hlasem babička. „Já to musím vědět, i já jsem kdysi snila.“

„A vrátila ses někdy k rodičům?“ naskočila Derrekovi otázka, která ho dlouho trápila.

Babička přikývla, „vrátila, ale jinak, než si myslíš. O tom si povíme, až se vrátíš z cesty písně. Tak už jdi,“ vystrkovala ho, jako by se bála, že to vzdá.

„A slibuješ, že se za rok uvidíme?“ chtěl ještě dodat, „že neumřeš“, ale ta poslední slova raději spolkl. Přesto se mu zdálo, jako by je babička slyšela, přestože je nevyslovil.

Přikývla. „Slibuji,“ a pevně mu stiskla ruku.


Derrek si vyřídil své věci, omluvil se ve škole, oznámil na úřadech, že jede do domorodé rezervace a pak si sbalil jen to nejnutnější. Košili, tričko, kraťasy dal do batohu, přidal k tomu doklady a peněženku s obnosem tak na cestu k okraji Severního teritoria. Cítil, že nic víc potřebovat nebude. Chtěl si vzít i mobil, ale ten se za chvíli vybije a na co by mu pak v poušti byl? Pokusil se rozloučit s Johanou. Byla vzteklá, zuřila, čertila se. Odmítla ho pustit do bytu a vlastně ho vyhodila. „Jdi si, když musíš, když máš to nutkání... a na mě vůbec nemysli. Vracím ti slovo a ty mi vrať to mé!“ vyhrkla nakonec. Snad jen ta poslední slova ho trápila. Miloval ji. Miloval. Teď to věděl. Ale musel splnit slib daný babičce.

Celou cestu v autobuse přemýšlel o Johaně i o Bimě. Byla to dlouhá cesta a myšlenek bylo hodně. Zatímco ty na Bimu byly spíš veselé a radostné, ty, které byly spojené s Johanou a jeho budoucností, byly chmurné. Raději je zahnal, protože si vzpomněl na slova: „Vše co budeš chtít a na co budeš myslet, se stane.“

„Jedete do Severního teritoria?“ oslovil ho starý muž, asi domorodec.

Přikývl.

„Jedete zazpívat svou první píseň,“ pokýval chlápek hlavou. „To je dobře, už toho bylo potřeba, dnes nikdo písně Matce Zemi nezpívá a proto je tu taková bída, takový neřád. Jsem moc rád, že přibývá mladých, kteří se vrací...“ dodal.

„Ale já se nevracím... navždy. Já jen na čas, na rok,“ koktal Derrek.

Muž se usmál. „Kdo jednou zazpívá svou píseň, už nikdy nebude ztracen, už nikdy se nebude bát. Tak to je,“ řekl rázně a prudce se otočil, aby bylo jasné, že víc diskutovat nehodlá.


Krajina se měnila. Autobus teď uháněl pustou zemí po jediné prašné cestě. Kolem se rozprostírala rudá poušť, písek se zvedal a poletoval, vířil za koly autobusu i při každém slabém vánku. Na obzoru se zdvíhaly nějaké hory, ale jinak nic. Jen pustina. Aspoň tak se to Dererkovi na první pohled zdálo.

„Tak mladej, jsi na místě,“ vykřikl řidič autobusu netrpělivě a zdálo se, že pospíchá, aby byl z toho nehostinného místa pryč.

Nikdo jiný tu nevystupoval. Také tu nic nebylo. Jen malá budka, která sloužila jako autobusová zastávka. Derrek se nejistě rozhlédl. Starý muž, co seděl vedle něj, ho pobídl: „Neboj se, už o tobě vědí, jdou ti naproti. Drž se rad své babičky.“

A než se mohl Derrek zeptat jak to všechno ví, jak ví o jeho babičce i o tom, že mu někdo jde naproti, vystrčili ho z autobusu a ten nastartoval a …byl pryč.


Zůstal sám. Uprostřed široké a daleké pouště. Rudý a okrový písek a hlína se mu točily kolem nohou a hyzdily jeho bílé tenisky špinavými šmouhami. Vítr se zvedl od jeho nohou a provětral mu vlasy, pak pohladil tvář... a strach se pomalu rozplýval. Najednou mu nevadilo, že je sám, protože cítil, že i když nikoho nevidí, úplně sám tu není. V náhlém popudu si zul boty, vhodil je do ruksaku, stejně tak tričko, nadechl se teplého suchého vzduchu a... rozběhl se. Běžel a nevěděl kam, ale běžel s radostí, která tryskala z jeho hrudi. Chtělo se mu křičet, oslavovat Zemi, volat a jásat. Ale ani neotevřel ústa, protože měl strach, že by do nich nabral na první nadechnutí nejméně kilo písku.

Běžel a běžel... až už neviděl zastávku autobusu. Vtom ho zasáhl strach. Jak mě najdou, já na ně měl asi čekat... teď se ztratím v poušti, která se táhne tisíce kilometrů celým středem Austrálie. Tady mě přece nikdo nemůže najít. Začal zmatkovat. Otáčel se jako na obrtlíku, ale krajina všude vypadala stejně. Odkud jsem vyšel? Kam mám jít?


Bima se otřásla na nemocniční posteli. „Já mu věřím,“ zašeptala pevným hlasem. „On to dokáže!“


V tu samou chvíli se Derrek nadechl, usmál a rázným krokem se vydal dál. Jsem na cestě, tak půjdu. Oni mě najdou, řekl si v duchu pevně a šel.

Slunce padalo za obzor. Tma sedala na rudou zem a teplo rychle utíkalo kamsi do vesmíru. Nad hlavou se mu rozsvítila světýlka hvězd. Byla to nádhera. V městě nikdy tolik hvězd neviděl. Bránilo mu v tom osvětlení. Přemýšlel, jestli má zapálit oheň. Cosi o tom věděl, v poušti není dobré zakládat ohně jen tak, musí si najít chráněné místo, vyhloubit jámu, nanosit do ní dřevo... hned se dal do práce. Vzal zapalovač a...

„Zdravím tě Impanali,“ pronesl kdosi silným hlasem.

Prudce se ohlédl. Za ním stáli dva muži. Oba byli asi středního vzrůstu, bosí a jen málo oblečení, oba v rukou drželi nějaké oštěpy a tváře měli pomalované hlinkou. „Zdravím tě Impanali,“ opakoval kdosi, ale ani jeden z těch dvou mužů neotevřel ústa. Byla už sice skoro tma, ale Deerek k nim byl tak blízko, že kdyby ústa otevřeli, viděl by to.

„Kdo jste?“ vyhrkl.

„Jsme Staří, tví průvodci,“ řekl ten druhý muž a také ani neotevřel ústa. Derrek-Impanali už si přiřadil hlasy k mužům, byl si jist, že ví, který teď mluvil.

„Proč mě oslovujete Impanali?“

„Je to tvé jméno na cestě první písně, a když ho pak už nebudeš chtít, vrátíš se k bílému jménu, to je na tobě. Ale v poušti budeš Impanali. Jméno ti vybrala Bima.

„Babička? Vy jste s ní mluvili?“

Muži přikývli, „i teď s ní mohu mluvit a ty bys mohl také, jen kdybys hodně chtěl, jen kdybys o tom snil, “ řekl ten starší.

Vtom vyšlehl plamen z pod Derrekových-Impanaliho rukou. Vyskočil. „Ale já... já to nezapálil, já ještě ani nevzal sirky do rukou,“ zakoktal.

Mladší muž se usmál. Nic nevysvětloval. Posadili se k ohni. Seděli mlčky a dívali se do plamenů

Derrekovi-Impanalimu to na chvíli přišlo divné. Čekal, co vše mu jeho průvodci poví, co mu vysvětlí, ale oni seděli a mlčeli. Prohlédl si je. Byli šlachovití, kůži měli tmavou, ještě mnohem tmavší než on a jeho babička, to asi od dlouhého pobytu na slunci v poušti. Kolem pasu měli jakési roušky a na opasku zřejmě upleteném z nějaké trávy se jim houpaly váčky. Přes rameno měli přehozené barevné přikrývky. Každý držel v ruce oštěp a to bylo všechno. Na tváři měli bílou barvou nakreslené nějaké tvary, linky a tečky. Zahleděl se na ně znovu. Ticho začínalo být tíživé.

„Jak je možné, že vám rozumím, i když neotevíráte ústa?“ vyhrkl.

„Hlas vycházející z úst má člověk proto, aby jím léčil, hladil, zpíval a oslavoval Matku Zemi, domlouvat se může i bez pomocí úst. Jak bych pomocí úst mluvil s Bimou? Tak proč je používat, když mluvím s tebou?“ řekl ten starší.

„Zkus to také,“ pobídl ho mladší.

Derrek-Impanali se nadechl. Připadalo mu to legrační, směšné. Jak má mluvit, když neotevře ústa, jak?

„Možná je to legrační, ale tak si rozumíme, i když ty náš jazyk neznáš.“ poznamenal ten mladší a lišácky na Derreka-Impanaliho mrkl.

„Zatraceně, vy jste mi rozuměli?“ vykřikl vystrašeně. „To si budu muset dát pozor na své myšlenky!“ Derrek -Impanali se z toho až zpotil.

Mladší muž se už smál nahlas. Starší ale mlčel. Seděl vážně u ohně a spustil, samozřejmě opět bez toho, že by otevřel ústa: „V čase Snů, když Země byla ještě dítě, chvíli po tom, co se zrodila z atomů a molekul vesmírného prachu a plynů, přišli na ni naši Předci. Byli to vzácní tvorové, nezáleželo na tom, jaké mají tělo, a věř, že to byla těla mohutná, veliká a rozměrná, ale na tom, jakou mají mysl. To mysl a jejich snění vše stvořilo. Zemi, vodu, kopce i les, poušť, blahovičníky i eukalypty. Chodili světem a zpívali písně o svých snech, a kam přišli, tam se cosi zrodilo. To Předkové nám vyzpívali duny, solné pánve, řeky i údolí, kopce... celý náš svět. A je naší povinností to dělat dál, aby vše zůstalo zachováno. I my musíme zpívat, musíme obnovovat. Krajina je prodloužením našeho těla a my jsme se zrodili z Matky země a jí se pak musíme odevzdat. Nic nám nepatří a všechno je naše. Můžeme to užívat. Všechno tu je, a je to neviditelné, a až o tom zazpíváme, stane se to viditelným. I ty máš povinnost zpívat.“

Derrek-Impanali najednou pocítil jakousi slastnou lehkost, euforii... a zašeptal: „Ano, já chci, já budu zpívat!“ řekl, a jeho ústa se už také neotevřela. V hlavě se mu míhaly obrazy nádherných australských scenérií, moře na východě, lesy v bažinách, řeky klikatící se jako stříbrné nitky a hlavně rudá poušť... cítil, jak mu cosi v srdci jásá, jak to volá, jak to zpívá.

Oba muži se usmáli, pomalu se zamotali do svých pokrývek a lehli si.

Derrekovi-Impanalimu to připadalo trošku podivné, on je v takové skvělé náladě a oni jdou spát. Ale nakonec ho také zmohla únava. Přikryl se svým tričkem a stočil se do klubíčka zády k ohni. Byl klidný a spokojený, přestože jako městské dítě snad nikdy v poušti nespal, cítil se tu doma. A byl tu doma.


Johana se prudce probudila. „Derreku!?“ vyhrkla. Rozhlédla se, ale svého přítele nikde neviděla. Byla doma, ve svém pokoji a byla docela sama. A pak jí to došlo, on ji přece opustil, on odešel hledat do pouště nějaké prastaré zvyky a rituály, cosi ho od ní odvedlo, cosi, čemu přikládal větší důležitost než jejich lásce. Zlobí se přece na něho. A stejně... cítila, jako by byl u ní, jako by ji hladil po čele, jakoby jí šeptal sladká slůvka. Ale ona mu ještě neodpustila. Ještě ne.


Ráno v poušti přichází brzy. S prvními paprsky slunce, které se nad obzor vyhoupne jedna, dvě, protože mu v rozhledu nebrání žádné hory. Všude kolem je jen mírně zvlněná krajina a rudá poušť.

„Vstávej, chlapče, máme hodně práce, musíme přece zpívat!“ budil ho mladší z mužů. Starší už měl rozdělaný oheň a cosi na něm ohříval položené na kamenech. Byly to nějaké hlízy. Derrek-Impanali se nejdřív ušklíbl, ale když do té dobroty kousl, zachutnala mu. Muži mu ukázali, kde hlízy vykopali, ujistili se, že by je také dokázal najít a pak mu řekli jejich jméno, ale on si ho nějak nemohl uvědomit. V myšlenkách mu naskakovalo pořád spojení “jedlá hlíza“, ale vlastně ono nejde o to, jak se věc jmenuje. Hlavně že tu je a člověka nasytí. Pak se vydali na Cestu. A zpívali. Ne nahlas, ne s pomocí úst, ale s pomocí srdce a krásných myšlenek. Klusali krajinou a dívali se... a v tom si Derrek-Impanali uvědomil, že pod patou každého z jeho společníků se vždy objeví malá zelenavá rostlinka, ze které postupně vyroste sloní tráva nebo eukalyptus... a doufal, že i jeho píseň je tak silná, aby dokázala z těla Matky Země vyvolat na světlo cosi živého a krásného.

Nevěděl, jak dlouho už běží. Ale bylo to úžasné. Najednou mu poušť nepřipadala vůbec jednotvárná, ani stejná. Barvy písku a hlíny se měnily z ohnivě rudé po světle okrové, až k bělavým a něžným nádechům, tu a tam je jako nůž prořízl zeleno-černý strom, který trčel jak maják, jako pevný bod v krajině a ukazoval k modravému nebi. Slunce osvěcovalo mírné kopečky a tvořilo prapodivné tajemné stíny, které dodávaly krajině tajemství. Derrek-Impanali měl pocit, že by chtěl běžet až do smrti, jen, jen běžet... nechat nohy ať se ženou vpřed a hlavu a myšlenky ať si sní a tvoří ten nádherný svět. Došlo mu, že myšlenky tu vlastně jsou, jsou tu pořád, jsou reálně, jen se ještě nestaly věcmi, ale když o nich zazpívá, promění se a budou vidět. V tom mu přišlo na mysl: A co Johana, ta by běhat pouští asi nechtěla. Škoda.

Večer se Derrek-Impanali od staršího muže dozvěděl, že to, co bílí lidé považují u Aboroginců za lenost, za nechuť k práci, je vlastně jen jejich víra, že krajina musí zůstat tak, jak ji našli lidé Prvního Dne po stvoření. Mají právo ji měnit jen s pomocí snových písní, ne rukama, bez myšlenek. Aboriginci neobdělávají půdu, nezotročují zvířata ani rostliny, nestaví domy, ne proto, že by byli líní, ale protože to nekoresponduje s jejich vírou, protože to mění Zemi a je tu nebezpečí, že ona se pak už nezahojí. Tyto činnosti dělají jizvy v těle Matky Země, jizvy špatně léčitelné, jizvy, se kterými si ani písně snů neporadí. Krajina je posvátná sama o sobě a je jednou z částí paměti každého člena společnosti. A když společnost Pravých Lidí někteří opustí, zůstanou po nich prázdná místa... a jednou se může stát, že nebude dost Pravých Lidí, aby krajinu svými písněmi obnovovali, aby její rány léčili a pak...

„Co bude pak?“ vyhrkl Derrek-Inpanali.

„Nic,“ řekl Starý muž prostě. „Nebude nic.“

Derrek-Impanali se otřásl. Slova zněla tak definitivně, tak strašně. Té noci se mu zase zdálo o Johaně. Procházeli se spolu pouští, povídali si, šeptali. Cítil její jemné vlasy na své tváři, ale možná to byl jen vánek, možná se na něho pořád ještě zlobí.


Dny pospíchaly jeden za druhým. Derrek-Impanali se cítil šťastný. Přestože pořád nevěděl, jak se jeho společníci jmenují, říkal jim Starší a Mladší, bylo mu s nimi skvěle. Cítil, že jsou to nejlepší průvodci, jaké mohl na své cestě dostat. Naučil se rozeznávat body v kraji, hledat jídlo, vodu a poznal, že poušť Rudého středu je jednou z neúrodnějších a nejkrásnějších krajin na světě. A naučil se také zpívat svou píseň snů tak, že i pod jeho nohama vyrůstala pichlavá tráva spinifex a občas vytryskl i malý pramínek, který se však udržel jen tehdy, když o něm hodně silně a z plna srdce zazpíval a ještě o něm večer snil. Derrek-Impanali už věděl, že to, na co myslí, to se stane. Byl si jist, že nikdo jiný, než on sám, není strůjcem jeho osudu.

Jednoho večera, to byl už asi půl roku na své cestě, ho probudila babička. Vyskočil. Oba jeho průvodci spokojeně leželi zabalení ve svých pláštích, nikde nikdo, jen tma a poušť. Přesto slyšel jasně a zřetelně hlas své babičky. Říkala mu, aby nezapomínal ani na ni, a na Johanu, aby i o nich zazpíval svou píseň. A tak hned ráno otevřel svou mysl i těmto myšlenkám. Zpíval nejen o krajině, ale i o svém životě, o budoucnosti, o lásce. O lásce k babičce i o lásce k dívce svého srdce. A najednou zjistil, že svět je ještě mnohem, mnohem krásnější. I jeho průvodci jakoby cosi tušili.

„Tvá píseň se změnila,“ popíchl ho Mladší.

„Je lepší!“ dodal Starší, ale v běhu se nezastavil. „Není jen o věcech, ale i citech, a to je správně!“

Od toho dne si Derrek-Impanali večer co večer s babičkou telegrafoval. Napřed to sám nechápal, ale byly to skutečné rozmluvy, ona se ptala, on odpovídal, a naopak. Byla to normální komunikace dvou lidí, jen probíhala ve snu a oba komunikující byli od sebe na míle vzdáleni. A pak jednou... bylo to zase v noci, navázal spojení i s Johanou. Moc toužil, aby to byla pravda, aby s ní opravdu mluvil... aby to nebyl jen planý sen. Ale i kdyby to byl jen sen, byl by krásný.

A toho rána, po tom snu, mu Starší řekl: „Jsi připraven, dnes rozhodneš o své budoucnosti! Jen ty sám.“

Cesta pokračovala, běželi opět pouští a zpívali své písně. Derrek-Impanali už dny nepočítal. Tělo mu zesílilo, svaly se zpevnily a byly pružné jako provazce svázané trávy. Nohy byly lehké a bystré, oči se uměly dívat i skrz věci. Žaludek si zvykl na málo vydatnou, ale příjemnou stravu spíš rostlinného typu, kořínky, hlízy a semena, občas muži ulovili malého klokana nebo nějakého hlodavce, kterého opekli na ohni. Vodu nacházeli v rostlinách a jen zcela výjimečně narazili na drobné prameny, které ale po několika metrech vysychaly, jak je do sebe vpíjela žíznivá poušť. Nebylo řeky, kolem které by se dalo běžet, nebylo řeky, o které by se dalo zpívat. Ale jim to nevadilo. Poušť byla kouzelná.


„Vidím horu!“ vyhrkl Derrek-Impanali

„Jsme na místě,“ přitakal Starší muž. „To je cíl tvé cesty, to je konec tvé první písně, hora s posvátným místem Uluru,“ vysvětloval, ale v běhu nepolevil.

„Ta je ale plná turistů,“ vydechl Derrek-Impanali.

„To neznamená, že ztratila své kouzlo. Turistů si nevšímej, nepatří do tvé písně.“

Derrek-Impanali se zastavil. „Já dál nemůžu, to přece...“

„Bojíš-li se konce své písně, potom jsi mě zklamal!“ vyhrkl Mladší muž. Starší se na něj káravě podíval. „Konec tvé písně bude takový, jaký jej chceš mít, vše bude takové, jaké si to vysníš, jaké si to budeš přát, pokud je tvé přání dostatečně silné, pokud ses stal Pravým Člověkem. Na posvátném místě potkáš svůj osud, dostaneš nápovědu.“

„Ale můj osud je Johana a ta se tu určitě neukáže!“ vyhrkl Derrek-Impanali naříkavě.

„Potom jsi zpíval špatnou píseň,“ řekl mu tvrdě Mladší muž a znovu se rozběhl. Jeho nohy byly lehké, skoro ani nevířily písek pouště. Běžel a běžel a pak se najednou ztratil, snad doběhl na bod viditelnosti, snad se dokonce rozplynul.

„Také já půjdu, Impanali, tvoje cesta je u konce a na další se musíš už vydat sám. Možná bys pak mohl vzít svého syna!“ usmál se Starší muž a také se rozběhl směrem k hoře, které bílí říkají Ayers Rock a Aboriginci pro ni nemají jméno jako pro celek, ale pojmenovávají její jednotlivá údolíčka a plošiny. A jednou z nejposvátnějších je právě Uluru, plošina konce První Cesty Písní.

Derrekovy-Impanaliho nohy byly neklidné, toužily se rozběhnout, srdce zase mělo touhu dozpívat tu nádhernou a bohatou píseň, ale Derrek-Impanali se bál. Bál se konce. Vlastně si byl jistý, že žádné konce nemá rád. Znělo to tak definitivně. Konec.

„Nic nemusí skončit, je to jen v tvých rukou,“ zašeptal mu kdosi do ucha. Snad to byl Starší muž, který na něj volal z dálky, snad to byl sám pouštní písek nebo dokonce vzdálená tajemná hora. Derrek-Impanali se rozběhl.


Hora se blížila. Rostla a vzdouvala se před jeho očima jako tělo matky-královny v termitišti. Derrek- Impanali běžel, běžel a jeho nohy předběhly i myšlenky. V srdci mu zněla píseň tak hlasitá, bohatá a krásná, jakou už dlouho žádný z Aboroginů nezazpíval. Strach, který ho před chvílí posedl se ztrácel, Derrek -Impanali si začínal víc a víc věřit, doufat, toužit. Zpíval o kráse, o Zemi, o štěstí i o lásce. Byla to píseň písní.


Sotva popadaje dech se položil do trávy přímo na úpatí hory u vstupu do malé jeskyňky. Vybral si tu stranu, kde nevedla cesta, kde nestál žádný turistický autobus, kde byla cedule „Absolute prohibition“, absolutní zákaz vstupu. Derrek -Impanali ale věděl, že ten příkaz je tu pro turisty, ne pro něj. On sem patří, on je v téhle zemi doma. Ta hora je kousek jeho písně, to on ji pomohl stvořit. Nadechl se. Cítil pýchu, radost a nezdolnou sílu. Zazpíval konec své písně a... z jeskyňky vystoupil Starší muž. V rukou držel mističku s červenou hlinkou, přistoupil k němu a mlčky mu štětcem smotaným z trávy nanesl pár červených linek na tvář. „Tvá píseň je dokonalá. Můžeš na ni být hrdý!“ řekl. Z jeskyně vystoupil také Mladší muž a podával mu dlouhý dutý nástroj, didžeridu, posvátný hudební nástroj, kterým Aboriginci vyvolávají své sny... a za ním se tlačil z jeskyně další stín.

...„Babičko!“ vykřikl, „jsem tak rád, že právě ty jsi na konci mé První písně!“ vyhrkl, ale ústa při tom neotevřel. Babička se nádherně usmála a stejným způsobem mu odpověděla: „Jsem konečně šťastná, konečně.“

Ale překvapením ještě nebyl konec. Poslední, kdo vykoukl z jeskyně v posvátné hoře, byla Johana. Napřáhla ruce, rozevřela náruč a objala svého Derreka s takovou silou, že málem ztratil dech. „Miluji tě, na celý život, jen tebe,“ vydechla. „Poznala jsem tvou píseň, tys mi ji posílal každou noc a já se ji naučila naslouchat,“ dodala.

Nikdo na světě nebyl nikdy tak šťastný jako Derrek-Impanali. A nikdy by nevěřil, že za pět let vezme na první cestu za písní svého syna a máma Johana na ně oba bude čekat na posvátném místě. Přesně věděla, kdy tam má být, protože jí to prozradila jejich Píseň.



Místo: Austrálie, Severní teritorium vrácené Aboroginům

Čas, doba: Současnost

Problém: Mladý Australan, potomek původních Aboroginců hledá sám sebe. Chtěl by žít v tzv. civilizované společnosti, ale ta ho nepřijímá a on v ní tak úplně žít neumí, podléhá svodům drog, alkoholu, lehkovážné zábavy. Nemá životní cíl, neví, proč je na světě. Až vážná nemoc babičky mu otevře oči a on začne objevovat prastarou kulturu svých předků, a její poznání mu přinese klid i do života v civilizaci. V příběhu není vše přímočaré, jsou naznačeny situace a jevy, které nejsou vysvětleny a mezi Pravými Lidmi, Aboroginy žijícími prastarým způsobem života v Pouštích středu a v Severním teritoriu, to tak je. My Evropané některé jejich konání nejsme schopni pochopit (přenos myšlenek, víru v existenci myšlenek a jejich zhmotňování věcí prostřednictvím písně či snu...). Je to dáno rozdílností vývoje kultur, zvyků i tradic, rozdílností v chápání světa kolem nás. Aboroginci věří, že když si bude 90% původních obyvatel Austrálie přát, aby zapršelo, tak zaprší, když si stejný počet Pravých Lidí bude přát, aby skončila válka v Iráku, tak skončí. Země je pokračováním jejich těla a oni mohou život na ní ovlivnit.


* * *

Metodické poznámky


vážené paní učitelky a páni učitelé,

máte v rukou materiál, motivační texty, které vám nabízejí pomoc při výuce multikulturní výchovy (MKV) na středních odborných školách. Uvědomujeme si, že nemáte k dispozici vyučovací hodiny ani předměty, které by se tímto tématem speciálně zabývaly. Přesto jistě vnímáte, že žáky je nutné na multikulturní realitu světa připravit už ve škole, zejména pak, jak už je tradicí, v rámci vyučovacích předmětů společenskovědních, kam se doporučuje zařadit práci s těmito texty. Další možností by bylo zařazení textu do výuky v předmětu český jazyk, zejména pak pro prověřování schopnosti porozumění textu u žáků - čtenářů. V tomto případě by prvek MKV zdánlivě ustupoval do pozadí, nicméně žáky by byly multikulturní informace vnímány a vstřebávány.


Jak se doporučuje s texty pracovat?

Konkrétní užití textů je otázkou přístupu každého učitele. Doporučuje se ale, vzhledem k nedostatku času ve vyučování, zadat žákům pročtení textu v rámci domácí přípravy a poté s nimi o příběhu i jeho reáliích diskutovat.

Další možností je začít text číst ve vyučovací hodině jako motivační úvod hodiny, například k problematice života původních obyvatel (Aboriginci, Inuité) a doporučit žákům, aby si zbytek textu dočetli doma.

Ke každému textu je možné připravit pracovní listy a to jednak z údajů, které jsou v textu již uvedeny, pak prověřujeme schopnost žáků číst s porozuměním, anebo je nasměrovat k dalšímu vyhledávání informací o dané kultuře, lidech, zvycích třeba prostřednictvím encyklopedií či internetu. Další možností je zadat žákům úkol, aby pokračovali v příběhu daných hrdinů a sami dotvořili jejich životní osudy atd., pak je vedeme k tvůrčí práci.








UKÁZKY PRACÍ ŽÁKŮ INSPIROVANÉ MOTIVAČNÍMI TEXTY


Motivační text: Láska z písně zrozená

1. Vyhledej další názvy původních obyvatel Austrálie

(Austrálci, Aboriginci, Aborigini, Aboridžinci, anglicky aboriginals atd...)


2. Jaký je pravděpodobný původ Aboriginců a kdy asi obydleli tento kontinent?

(Pravděpodobně přišli ještě suchou nohou z Asie a dle archeologických nálezů tu žijí nepřetržitě více než 50 tisíc let!)


3. Kolik původních obyvatel Austrálie zahynulo v přímém důsledku kolonizace Evropany? (Předpokládá se, že v letech 1770 po „objevení“ Austrálie Jamesem Cookem do r. 1920 zahynulo více než 250 tisíc původních obyvatel, kteří nebyli kolonisty považováni za lidi a byli zabíjeni s tím, že je ohrožují...)


4. Kolik obyvatel žije v Austrálii a kolik z toho jsou potomci původních obyvatel?

(Austrálie má cca 21 miliónů obyvatel, většina jsou potomci Angličanů a Irů, a z toho je asi 380 tisíc potomků původních obyvatel)


Další úkoly pro žáky:

-vyhledej v encyklopedii nebo na internetu antropologickou charakteristiku původních obyvatel Austrálie

-vyhledej nejznámější lokality kreseb Aboriginců a prohlédni si jejich umění, nech se jím inspirovat a pokus se vytvořit podobná díla

-vyhledej křestní jména i příjmení známých osobností, původem Aboriginců, potomků původních obyvatel Austrálie (např. atletka Cathy Freemanová, atd.)


Doporučená literatura: Marlo Morganová, Poselství od protinožců, PRÁH, 2002


Odpovědi ani otázky nejsou vyčerpávající, jedná se o ukázku práce s texty.

zdroj informací:http://cs.wikipedia.org/wiki/Austrálci



* * *

Kniha motivačních příběhů vyjde v nakladatelství ERIKA v únoru 2012, název: Písně lásky s vůní dálek
    a bude k dostání v knihkupectvích i knihovnách